Milosrdná nevědomost mě obklopuje. Zavřela jsem světla,
která strážila mou cestu do krabičky a zahodila klíč s vědomím, že jednou
ten klíč budu hledat v nepropustné temnotě, ale teď se chci jen unášet
sladkými slovy a líbeznými pohledy. Místo toho, abych šla vstříc světlu a
pravdě, raději se skryji v téhle tmě, kde nikdo nevidí mě, kde nikoho
nevidím, já a tahle světla v malé krabičce.
Světlo mě přitahuje, ale vím, že když se přiblížím tak mě
pohltí, že zmizím. Stíny před tím tak dlouhé, které potvrzovaly mou existenci,
se ztratí, i je světlo pohltí. Nakrmí se mnou a i poslední kousky spolkne,
zmizí v nekonečných útrobách, protože je to nenasytnost, co jej pohání.
Ohromná touha po temnotě. Jakoby světlo chtělo být pohlceno temnotou, ale to
není možné. I když je světlo slabé, tak svítí v temnotě, jako poslední,
tak usilovně, že mé oči pálí od nezlomného žáru, jako od ohně. Odvrátím se a
tvář pohltí klid a jemný chlad, jako by se mě sama noc dotkla a slzy zmizí a
starosti odvane chladný vítr, ale přesto lidé nemohou žít bez světla, ale ani
bez temnoty, světlo by je jinak spálilo svým žárem. Ale i tak se pokouším
zavřít svá světla a tápu temnotou, která mi připomněla moře, odrážející modré
nebe s hladinou tak klidnou, jako by se po ní dalo chodit, ale jakkoliv působí,
stejně se do ní musíme propadnout. Propadám se hlouběji a topím se, jsem tu
sama. A strach z neznáma mě dohání. Nemůžu dýchat. Otáčím se, trhám sebou.
Naslouchám každé ozvěně. Třesu se. Ty jemné ruce, které uzdravovaly, mě teď
škrtí. Zběsile hledám klíč, který jsem snad zahodila tímhle směrem. Konečně ho
nacházím. Otevřu schránku a svět je opět jako před tím, vidím všechno dobré i
špatné. Ty strašné ale i krásné okamžiky, tak jako před tím. A jako před tím,
se tímhle světem nechám spolknout a opět utíkám do náručí temnot. Pořád se to
opakuje. Znova a znova. Bez konce. Nenacházím rovnováhu a stále padám.
Nenacházím barvu splynutí, tu chvíli mezi dnem a nocí. Nenacházím hranice a
svět je obrovský a já nemůžu dýchat, a tak pokračuji dnem i nocí.
